Sedím jen tak u počítače - můj oblíbenej servr s hrama zrušili, účet na travianu mi zablokovali, na mejl mi nechodilo nic víc než spamy... už nevím co dělat. Venku není teplo, ani sníh, takže je to vlastně všechno totálně nahouby.
A tak když se tak znuděně protahuju, prohlížím si ten strom, co máme naproti baráku a co na něm sedávaj ptáčci až na úplný špici. A hned za ním stojí další z osmi paneláků. A na střeše... panebože... stojí drobná postava s kapucou na hlavě a shlíží dolů.
Myslím, že jsem jedinej, kdo toho člověka na střeše vidí. Nevím co dělat, ale ve vteřině mi bleskne hlavou myšlenka a běžím ven.
Sotvaže vyrazím dveřma z paneláku, postava se zakolísá a udělá krok do prázdna. SAKRA! Běžím jak o život, běžím k místu, kde by ten chudák měl být.
Není to ubožák, je to ubožačka. Pomalu to tělo obracím na záda. Musí mi být jasný, že skok z osmipatrovýho paneláku jen tak někdo nepřežije, ale furt si nemůžu připustit, že bych měl před sebou mrtvolu.
S hrůzou se koukám do obličeje mý spolužačky. Nemůže mluvit, jen hýbe očima.
"Niki..." vydechnu překvapeně. Vím, že v týhle situaci bych měl spíš utěšovat, ale nějak nenalézám slova útěchy. Místo toho jen ze sebe vyrazím tiché: "Proč?"
Ona jen zavrtí hlavou. Až teď si začínám uvědomovat, jak blízko jsme k sobě měli. Celá ta léta, co jsme lítali z průšvihu do ředitelny a zase zpátky jsem si neuvědomil, co všechno k ní cítím. Až teď se to ke mě dovalilo, jako tsunami - v malé míře je to krásný, ale všechno naráz to působí jako katastrofa.
"Ty to zvládneš... určitě..." tak teď už ani nevím, jestli uklidňuju jí, nebo sebe. Znovu shlédnu na ty tmavě hnědé, až černé oči. Jako by říkaly "ne".
Vlna bezmoci a zklamání mě absolutně pohltila. Vím že chlapi nebrečí, ale ono to prostě nejde zadržet. Tělo, které mám zpola na klíně, začíná chladnout. Niki mi naposled věnuje ten pohled, kterým mi nic nevyčítá. Pak zavírá oči... ...naposled.
Žádné komentáře:
Okomentovat