Maija-Leena

Inspirováno Vrakbarem...

Neoblíbená, smutná a hlavně sama... Tohle není normální status člověka, ale bohužel tím kdosi procházel. Nebo aspoň v mých představách.
Bylo to o Vánocích, pár dní před štědným dnem. Se spolužákama sme se odpoledne na všechno vybodli a zašli ke kámošovi domů. Byl bohatej, ale rozhodně se tím nějak nevychloubal. A my sme ho měli rádi stejně jako ostatní - byl ochotnej poskytnout nám svůj pokoj k tomu, abysme si posedali na gauč a polštáře, pustili hudbu a kecali o všem možným.
Jedna moje finská spolužačka Susanna vyprávěla příběh kamarádky, kterou měla ještě ve Finsku. Ta holka se jmenovala Maija-Leena a v době příběhu jí bylo 13 let. Prožila si něco strašnýho a nejhorší pro ní bylo to, že si za to mohla sama.
Mezitím co Susanna vyprávěla příběh tý holky, v hlavě se mi začal odvíjet její příběh a dokonce jsem si už představovala i její podobu.

Maija-Leena byla docela normální holka, ale neměla štestí na bydliště. Bydlela v čtvrti, kterou obývala parta nevystudovaných neupravených mladistvých a kdokoliv byl mimo tuhle partu byl cíl šikany a kdo byl v ní, ten si hodně zkusil. Vstup do téhle společnosti byla vlastně taková povinnost.

V týhle partě nebylo všechno tak, jak má být. K "vstupu" bylo potřeba udělat přesně to, co přikázal šéf. A to nikdy nebylo nic normálního. Maija-Leena dostala za úkol sehnat si jointa a před nima ho vykouřit. "Jednou se nic nestane..." řekla si a udělala, co jí bylo poručeno. Tím se dostala do společnosti lidí, kteří nedělali nic jinýho než chlastání alkoholu, užívání drog a mlacení slabších.

Ne že by jí to nevadilo - děsně jí to vadilo, ale kdyby to dala najevo, nedopadlo by to dobře. Navíc byla čím dál tím víc navyklá na drogy a chlast a zjistila, že když to nemá, je agresivní. A odejít z týhle party by znemenalo ztratit tohle obojí. Dostala se do kruhu, ze kterýho se člověk nemůže dostat zpátky. Nebo aspoň ne sám.

Rozhodně jí na to přišel táta - s mámou nežila. Byl to taky alkoholik, ale tohle pro něj byla rána. I když to tak nemyslel, vyhodil dceru ze dveří a nechal jít. Bylo to několik dní před Vánocema, venku byla strašná zima (ve Finsku!) a ona si nevzala ani bundu.

Za tu dobu, kterou strávila na drogách se změnila - jak vzhledem, tak i chováním. Sousedi se na ní koukali skrz prsty a zakazovali dětem stýkat se s ní. Spolužáci se s ní odmítli bavit. Byla neoblíbená, smutná a hlavně sama...

Tělo Maija-Leeny našli ráno na nádaží. Umrzla.

Pokračování?

Jo, asi sem šílenec, ale zase to zveřejňuju a asi budu psát dál. Sice nemám moc nápadů a ty který mám sou jen v mý hlavě, ale uvidíme, třeba se z toho něco vyklube :-).

Bábrlina

Vzniklo na ICQ, copyright vlastním já a Lucka.

Bylo nebylo - žila jednou jedna stařenka a ta měla bradavici na pupku. Měla jí velkou jako rajče tak jí říkali Červená karkulka. Snažila se jí skovat, ale nedařilo se to. Když si rozstříhala pytel jako tričko tak tam měla bouli jak… jak kópačák. No a tak koumala až vykoumala další střih. Chirurgický střih... do pupku.
Připravila si škopek do kterýho si chtěla odchytit krev aby nebyla špinavá a neponičila si make-up, jenže co se nestalo. Škopek obýval skřítek, co nesnášel krev. A jak tam spadla jedna kapka skřítek se probudil a začal ječet tak, že tý babce zalehly uši, že skoro nic neslyšela. A tak začala své kmotře psát sms: Mila kmotricko, mam tu mensi problem. Vis nechtela jsem ti to rict ale na brichu mam bradavici. Nikdy mi nijak nevadila, a nikdo si ji nikdy nevsim, ale chcu se ji zbavit. Tak jsem zacala nuzkami z chirurgi ocele ji pomalu odsrtihavat a jak mi jedna kapka krve spadla do lavoru, nejakej manik vyskocil a ja ted nic neslysim. Rychle prijed!! Nakup v Tescu obvazi a lepici pasku a lupu na tu bradavici a toho manika kterej tady neustale jeci, ale já ho neslysim. tvoje Hepzibilba
Kmotra si vše přečte pětkrát a vyrazí na motorce, co umí lítat, plavat a koulet světlama. Tak se po chvilce vznesla do oblak, jenže pro ti ní vyrazilo hejno hus. Poklovali ji tak, že měla v břiše díru velikosti rajčete... tak velkou, jako byla bradavice Hepzibilby. Jenže jak ji proklovali, tak nemohla řídit motorku a motorka si to mířila přímo do Hepzibilbynina komína. Jenže komín byl moc úzkej, takže ho kmotřička celej prorazila a pobořila půlku Hepzibilbinýho domu. Baba začala nadávat a uplně zapomněla na bradavici. Vzpoměla si na ní, až o ní zakopla... bradavice se po zboření domu o hodně zvětšila. A jak byla větší, nemohla se zvednout a kmotra volala že nemůže vylízt. Bylo to smutný - dvě babky pohřbený v sutinách, co nadávaly a do toho ječel maník.
A pokud neumřeli ječí tam dodnes.

Sama doma

Tohle dílko berte trochu s nadhladem: napadlo mě totiž ve 3:30 v noci a nejsem si tak úplně jistá, jestli sem byla při smyslech.

Konečně sama doma! Bylo to jako vysvobození po asi tom měsíci, kdy jí rodiče nutili chodit spát o půl desátý a kdy se zbytečně užírala pod peřinou vztekem. A teď - noc jako stvořená - protože dávali nejnovější díl jejího oblíbenýho hororu, u kterýho se ráda bála. Wow, fakt se těšila!!Jenže to bylo trochu silnější, než psychika unesla. Spát (nebo se spíš oddávat děsuplným myšlenkám) šla úplně vystrašená a než zhasla, asi pětkrát se přesvědčila, že na ní v pokoji nikdo nečíhá.Byly asi 2 hodiny v noci, když se její nejhorší obavy vyplnily. Někdo otevřel dvěře do bytu... a rodiče se měli vrátit až zejtra odpoledne... neboli měla v gatích tolik, že to tehlo ven vrchem i spodem.Byla potichu tak, že myslela, že její srdce, které se divoce otloukalo zevnitř o hrudní koš, musí působit hrozný hluk. Zloděj si mezitím vyndal sklenku a asi i flašku něčeho dobrýho, jak se zdálo.Neváhala. Přece v tom filmu se zloděj vkradl přesně tak. Skočit z okna? Z těch deseti pater by se zabila... Vyběhnout a dát mu do nosu? To ne...Spasný nápad přišel tak náhle, že jí vzrušením málem srazil z postele. Opatrně vstala, bezhlučně otevřela úložný prostor v posleti a zalezla mezi plyšáky. Pak se zase zavřela a čekala. Za těchto stísněných podmínek bylo slyšet ještě méně, což bylo dost znepokojující.Dveře do pokoje se rozrazily. Zalapala po dechu, takže to bylo určitě slyšet. Zloděj přišel k její posteli, otevřel její úkryt a koukl na ní: "Símtě ségra, co blbneš?"

Nechtěně vrahem

Nevím, jestli jsem něco podobnýho už v minulosti nepsala, jestli jo, tak se omlouvám.

Hned co Henrietta vyšla ven na chladný vzduch, musela si nasadit kulicha. Dnešní trénink basketu byl obvzláště vyčerpávající - přetáhli o půl hodiny a 3 lidi museli odejít už v půlce, protože do sebe hromadně narazili a polámali si ruce. Ještě teď, když si to Henrietta rázovala s velkou taškou na rameni parkem, se tý hromadný havárce musela smát.
Neušla asi 5 metrů, když se za ní ozval šramot. Z keře doslova "vypadl" chlápek, podle všeho pěkně namazanej a narazil do stromu. Kdyby tu Henrietta nebyla úplně sama a v noci, smála by se na celé kolo. Jenomže věděla, že namazanej chlápek může... ani to nestačila domyslet, protože myšlenky se staly realitou.
"KoŤátko..." zaburácel opilec a otočil se k ní, ruce napřažené před sebe, "Kotě, poď si trocu užít!" Henrietta nechápala, že ho nikdo neslyší, když tak řve. Chvíli se na něj zděšeně koukala a až pak jí došlo, co řekl. Vzala nohy na ramena.
Jenže namazanej chlápek byl asi kdysi taky sportovec, protože nasadil úděsně rychlý tempo. A navíc neměl na zádech tašku těžkou jak kráva. Za chvíli ji začal dohánět a tak Henrietta prudce zatočila do postranní uličky. Seběhla schody a na malý okamžik se ohlédla.
Opilec na schodech udělal několik kotrmelců a pod nimi se rozplácl o zábradlí. Ona vyzískaný čas využila tím, že utekla na most.
Na chvíli se zastavila. Srdce jí bilo jako zvon, rameno od tašky pekelně bolelo a do očí jí zlátily nejen mžitky, ale i upoutávka na Woolite Black, po kterém budě vaše oblečené "opravdu černé".
Hned za mostem bydlela, takže pro zbytek cesty zvolila klidné tempo. Na ulici bylo furt liduplno - totiž liduprázdno.
Nakonec - mezi dveřmi a koncem mostu jí zase dostihl ten chlap. Byl pořádně zydýchaný a ona neviděla jiné východisko. Popadla kabelu s botami a basketbalovým míčem a pořádně mu vrazila. Jako ve zpomaleném záběru se ten podivně povědový muž překulil přes zábradlí a padal dobrých deset metrů.
Henriettě to nedalo - musela se na něj jít kouknout. Umřel nebo ne? Je mladej nebo starej? Je...
Její oči padly na tělo v nepřirozeném úhlu. Poznávala ho. Ty černé vlasy, zelené vytřeštěné oči, strniště... Byl to její táta, kterého právě zabila.

Jak to mezi nima začalo

Chtěla jsem napsat něco s jistým happyendem. Posuďte sami, jestli se mi to povedlo.

Seděla a tupě zírala do notebooku svojí ségry. Sama svůj neměla, samozřejmě, protože ona ho prý "nepotřebuje". No samozřejmě, rodiče maj názory jak za Karla čtvrtýho. Obrázek na ploše, kde se objímala její sestřička se svým klukem jí dráždil oči, ale zároveň se na něj musela neustále koukat. Ona sama s nikým nechodila. Nikdy. Její jediný projev čehosi trapnýho, byla na horách v sedmý třídě flaška - samozřejmě. Neví, jestli si tenkrát mysleli, že dělají něco velkýho, rozhodně to ale bylo trapný.
"Dojdi mi koupit polohrubou mouku, stejně u toho sedíš už pár hodin!" zavolala máma z kuchyně a ona se musela chtě nechtě vydat do nejbližšího supermááárketu, aby mamče koupila polohrubou.
V obchodě byla hlava na hlavě a ona, naštvaná na celej svět s balíkem mouky zacházela tak surově, že jí spadl na zem. Chtěla ho zvednout, ale předstihla jí jiná, opálená ruka. Celkem pohledný kluk se na ní usmál a řek': "Proč se tak xichtíš? Nemáš k tomu důvod! Je máj, lásky čas..."
No tak to teda scházelo, aby mi mluvil o lásce, posteskla si a chvátala k pokladně, kde si za ní bohužel ten smavý mladík zase proklestil cestu.
"Fakt, nemá to cenu se takhle mračit, zvu tě do kina," a ona jen otevřela pusu. Nikdy jí nikdo nezval do kina, natož tak náhle. "Budu tě čekat ve třičtvrtě na šest u kina. Přijď, nebo budu hrozně zklamanej..." a odběhl, aniž by mu jakkoliv odpověděla.
Co zbývalo... šla tam. Její mamka se sice divila, proč jde sama do kina, ale nic nenamítala. "Aspoň se provětráš, seš celej den zavšená u tý bedny..." - nojo, klasická slova rodičků z roku jedna dva.

Čekal na ní u kina. Neměl kytku, ani nebyl nijak převlečenej (narozdil od ní, která fakt neplánovala jít do kina v teplákách) a po příchodu jí pozdravil jednoduše "ahoj". Bylo to sice neobvyklý, ale svým způsobem dobrý.
Ani zdaleka nečeala, že jí vezme na takovej doják s happyendem. Když se dva hlavní hrdinové nakonec políbili, vzal jí za ruku. A pak už šlo vlastně všechno úplně samo. Jejich rty se střetly. Tím začala jejich láska.

Chodí spolu už rok. Když si vzpomenou, jak začínali, musejí se smát. A když si ona vzpomene, na co ten den myslela, musí se smát ještě víc. Protože najít lásku v supermarketu, kdy máte náladu pod psa a vytahaný starý tepláky, to je umění.

Zrušení blogu Peruánský zatmívací prášek?

A divíte se? Místo toho mám jinej blog, vlastně dva jiný, ale ten jeden ze mě nevymámíte:-) Takže sorry, ale ten už neexistuje:-)

Dočasná neaktivita

Obrázek pro milovníky dějepisu...

Je tu pololetí... ...dřív sem sem sice nepsala, protože sem neměla nápady, al eteď sem zase nepíšu, když jich mám (nebo sem ještě nedávno měla) horu. Prostě teď učitelům nejde o nic jinýho, než abysme se šprtali a šprtali a šprtali...

Kluk

Pamatovala si na jejich první setkání úplně přesně. Byla to krajská soutěž ve zpěvu. Ona to projela hned v jednom z prvních kol, ale on byl ve finále, kde ho trumfla jakási punkerka. Jeho úžasný slaďácký hlas jí uvízl v paměti. Když si v zákulisí balila věci, přišel za ní. "Bylas dobrá, nechápu, pročs nepostoupila." "Ani zdaleka bych se nemohla rovnat s tebou," odpověděla popravdě, jak to cítila. On jí pozval do kavárny.
"Počkej," řekl když dopili Colu, vyběhl ven a vrátil se s růží. Vtiskl ji jí do ruky a usmál se. Ona jen skolpila oči a usmála se. Oba se na sebe chvíli jen tak usmívali, dokud se je servírka nezeptala, jestli už budou platit.
Na konci ulice, kde se museli rozdělit, se zastavili. Koukali se do očí a každý věděl, co chce ten druhý. Políbili se.

Jezdil za ní domů káždý víkend. Nikdy nevynechal, a když musel, jezdil i běhěm týdne.
Přihlásili se oba na stejnou školu. Chodili spolu právě rok, když nepřišel do školy. Ani jí nenapsal, ani se neomluvil. Bylo to divný, dost divný. Každou přestávku se mu snažila dovolat a nevytočilo jí, ani když dostala pětku ze zkoušení.
Na odpolední hodiny ani nešla. Bloumala městem a dokonce zašla za jeho rodiči, jestli není doma. Nebyl, rodiče tvrdili, že je ve škole. S povzdechem se koukla k oknu. Venku se schylovalo k pořádný bouři. Vzpoměla si, že když se poprvé políbili, vítr dosahoval síly orkánu. Vlasy kolem nich utvořily jakousi oponu, stěnu, která je dělila od toho nudného světa. Kde je tomu užasnýmu klukovi asi teď konec...
Odpověď přišla sama a nečekaně. Postava se mihla za oknem sotva na zlomek vteřiny a mířila k zemi.
Zaječela. A měla k tomu důvod. Vyběhla z baráku, div že se na schodech nepřerazila a vrhla se k nehybné postavě, která měla celé tělo v podivném úhlu. Otočila ho na záda a pohled do vyděšených, mrtvých očí jí opravdu vyrazil dech. Nebrečela. Nevěděla proč. A ani brečet nechtěla. Všimla si papírku, který mrtvola svírala v ruce. Pomačkaný, od krve. A otevřela ho.

Milá Pájí,

nevím co si teď o mě myslíš, nejspíš, že sem se zbláznil. Vím, že ti to bude líto, že se tohle stalo, ale já to musel udělat, protože bych nemohl žít s tím pocitem. Pocitem, že jsem tě zklamal. Ani bys o tom nemusela vědět, ale já bych se ti nemohl podívat do očí. A ztratit tě? To už bych rači udělal tohle. Tak abys věděla, co se stalo. Prostě mi spolužáci nabídli chlast, drogy a já to prostě zkusil. Teď už moc dobře vím, co to bylo za chybu, a proto tě prosím, nikdy to ani nezkoušej. Pak sem se vyspal s nějakou ženskou v baru. Až ráno jsem si uvědomil, co jsem udělal. Nejen jak sem se nadopoval, ale že jsem tě zradil. A tak sem skočil.

Mám jen jediný přání. Choď za mnou na hřbitov. Choď mě furt navštěvovat, abych se necítil sám. A nebuď smutná. Najdi si někoho jinýho a neměj výčitky. Vždyť sem to byl já, kdo udělal chybu.

Pa, moc tě miluju, Filip

Dočetla, zmačkala papír a rozhlédla se po těch lidech, co se uskupili kolem. Jeho rodiče zkroušeně objímali jeden druhýho, kolemjdoucí se vyděšeně zastavovali a kriminalisté se je snažili odehnat. Věděla, že už nikdy nezíská tak upřímnýho a čestnýho kluka.

--------------------------------------------------

Teď stojí u hrobu, kde je jeho jméno, datum přibližně před 17-ti lety a druhé datum tak rok staré. Stojí tam, v uších sluchátka a v nich ten božský hlas, který kdysi málem vyhrál krajskou soutěž ve zpěvu. A pak jí dal růži...

Silvestrovská idylka krásná se zdála...

Seděla u zdi baráku a hleděla na pole, který měla hned před sebou. Vločky se už 2 hodiny drze snášely všude, takže kolem sebe měla pěknou závěj. Nohy jí bolely - od křečí i od toho hnusnýho mrazu, a uvažovala že zajde dovnitř. Dovnitř tam, kde se všichni baví nad stolníma hrama, vyprávějí si vtipný příběhy, smějou se a jen čekají, až odbije půlnoc a budou moci oslavovat příchod novýho roku.

Jen jí bylo souzeno oslavit ho sama. Kdykoliv byla s nimi, toužila být sama a kdykoliv vyšla ven a pět minut se procházela, tak zase toužila po společnosti. Nakonec se rozhodla pro tohle - uzavřít se do sebe. Stejnak měla nad čím přemýšlet, měla tu potřebu urovnat si v hlavě, čeho chce v novým roce dosáhnout a proč už je taková... ...diskriminovaná. Jo. Nikdy se na ní nikdo nekoukl obdivně, nikdy pyšně, nikdy jí nikdo nepochválil... měla rači zůstat v tom pitomim děcáku.

Její nevlastní rodiče si jí vlastně vzali kvůli sázce. Byl to starší pán s ostře řezanými rysy, který přes den pracoval a přes noc chlastal. Jeho žena zase byla vysoká, mladší, sebejistá a velmi jí záleželo na vzhledu a na mínění ostatních. Na svojí adoptovanou dceru se mile koukali jen tehdy, když byli na návštěvě u psychologa, nebo když si sousedka přišla půjčit vajíčka, přitom si na půl hodiny sedla do obýváku a s celou rodinkou se bavila. To potom macecha svojí dcerku pyšně vychvalovala...

Tak proč? Proč... tu dál zůstávat? Utopená v sebelítosti se všimla štěněte, které se roztřeseně usadilo na jejím klíně. "Jak se jmenuješ?" zeptala se ačkoliv věděla, že pejsek jí neodpoví. "Hm... budu ti říkat Swan... a kde máš mámu, Swane?" Psisko se jenom přitulilo a kňučelo.

Sloupla si. Konečně měla přítele - někoho, kdo jí bude obdivovat a bude na ni pyšný. Měla už vše, co potřebovala a mohla vyrazit. Vzala Swana do náručí a vydala se sněhovou vychřicí do neznáma.

Nedostatek fantazie

Omluvte neaktivitu admina, nemá nápady a inspiraci... pokud vy máte, ozvěte se na kodetowa@seznam.cz . Děkuju.