Červen. Konečně. Někdo by možná řekl fuj no a já asi taky, protože to znamená strašnej nápor ve škole. Test, písemka, zkoušení, test, zkoušení... střídá se to furt dokolečka. Přijdu domů a co udělám? Sednu ke kompu. A až o půlnoci si vzpomenu za sáhodlohý referáty a úkoly, který mě dneska čekaj. A tak celej rok žiju jen od víkendu k víkendu, zbylek týdne chodím jako tělo bez duše. V sobotu vylehávám, v neděli si říkám: "To už je ten víkend zase v prdeli..." a pravda, on tam je. A tak přežívám další týden. Myslím, že by mi teď víc prospělo onemocnět, vybodnout se na školu a nezkazit si ty známky, když už jsou jednou takový přijatelný.
Venku by mělo být hezky slunečno a místo toho prší a je kosa. Strašně se mi stýská po lidech, který nemůžu vidět a tak moc je chci obejmout. A nejde to. Hudba mě dohání spíš k slzám než k radosti. Jedna nálada střídá druhou - jednou se s někým bavím, podruhý ho nemůžu ani slyšet. Ostatní to tak maj asi taky, protože když se s nima chci bavit, mají mizernou náladu a naopak.
Zdá se mi, že jsem snad jedinej normální člověk na týhle planetě. Rodiče mě stíraj za takový normální věci jako je kouření, spolužáci se ke mně otáčej zády. Všem strašně záleží na známkách ve škole, na míře uklizeného pokoje, na mým zdraví, na mý fyzický aktivitě a na všem, co dělám. A když jdu náhodou ven a chcu bejt osamotě, připadá jim to divný. Vadí jim sezení u počítače nebo prostě koukání do prázdna. Vadí jim, že chcu zhubnout a jdu na to přes anorexii. Mimochodem, není to jejich tělo, takže ať mě nenutí jíst, když nechcu.
Prej jsem kakabus. Nevidím žádný potěšení ve foukání bublifuku a ani jiných bohulibých činnostech, co dělají spolužačky. Nebaví mě smát se pitomým vtípkům, nebaví mě je dělat. Nechcu se smát, když nemůžu. Nechcu se přetvařovat. Nechcu být někým jiným, něčím jiným. Jako zvířátko v zoo, který se člověk snaží předělat k obrazu svýmu. Nechcu nic. Vlastně jo. Dejte mi pokoj.
