Sama doma

Tohle dílko berte trochu s nadhladem: napadlo mě totiž ve 3:30 v noci a nejsem si tak úplně jistá, jestli sem byla při smyslech.

Konečně sama doma! Bylo to jako vysvobození po asi tom měsíci, kdy jí rodiče nutili chodit spát o půl desátý a kdy se zbytečně užírala pod peřinou vztekem. A teď - noc jako stvořená - protože dávali nejnovější díl jejího oblíbenýho hororu, u kterýho se ráda bála. Wow, fakt se těšila!!Jenže to bylo trochu silnější, než psychika unesla. Spát (nebo se spíš oddávat děsuplným myšlenkám) šla úplně vystrašená a než zhasla, asi pětkrát se přesvědčila, že na ní v pokoji nikdo nečíhá.Byly asi 2 hodiny v noci, když se její nejhorší obavy vyplnily. Někdo otevřel dvěře do bytu... a rodiče se měli vrátit až zejtra odpoledne... neboli měla v gatích tolik, že to tehlo ven vrchem i spodem.Byla potichu tak, že myslela, že její srdce, které se divoce otloukalo zevnitř o hrudní koš, musí působit hrozný hluk. Zloděj si mezitím vyndal sklenku a asi i flašku něčeho dobrýho, jak se zdálo.Neváhala. Přece v tom filmu se zloděj vkradl přesně tak. Skočit z okna? Z těch deseti pater by se zabila... Vyběhnout a dát mu do nosu? To ne...Spasný nápad přišel tak náhle, že jí vzrušením málem srazil z postele. Opatrně vstala, bezhlučně otevřela úložný prostor v posleti a zalezla mezi plyšáky. Pak se zase zavřela a čekala. Za těchto stísněných podmínek bylo slyšet ještě méně, což bylo dost znepokojující.Dveře do pokoje se rozrazily. Zalapala po dechu, takže to bylo určitě slyšet. Zloděj přišel k její posteli, otevřel její úkryt a koukl na ní: "Símtě ségra, co blbneš?"

Nechtěně vrahem

Nevím, jestli jsem něco podobnýho už v minulosti nepsala, jestli jo, tak se omlouvám.

Hned co Henrietta vyšla ven na chladný vzduch, musela si nasadit kulicha. Dnešní trénink basketu byl obvzláště vyčerpávající - přetáhli o půl hodiny a 3 lidi museli odejít už v půlce, protože do sebe hromadně narazili a polámali si ruce. Ještě teď, když si to Henrietta rázovala s velkou taškou na rameni parkem, se tý hromadný havárce musela smát.
Neušla asi 5 metrů, když se za ní ozval šramot. Z keře doslova "vypadl" chlápek, podle všeho pěkně namazanej a narazil do stromu. Kdyby tu Henrietta nebyla úplně sama a v noci, smála by se na celé kolo. Jenomže věděla, že namazanej chlápek může... ani to nestačila domyslet, protože myšlenky se staly realitou.
"KoŤátko..." zaburácel opilec a otočil se k ní, ruce napřažené před sebe, "Kotě, poď si trocu užít!" Henrietta nechápala, že ho nikdo neslyší, když tak řve. Chvíli se na něj zděšeně koukala a až pak jí došlo, co řekl. Vzala nohy na ramena.
Jenže namazanej chlápek byl asi kdysi taky sportovec, protože nasadil úděsně rychlý tempo. A navíc neměl na zádech tašku těžkou jak kráva. Za chvíli ji začal dohánět a tak Henrietta prudce zatočila do postranní uličky. Seběhla schody a na malý okamžik se ohlédla.
Opilec na schodech udělal několik kotrmelců a pod nimi se rozplácl o zábradlí. Ona vyzískaný čas využila tím, že utekla na most.
Na chvíli se zastavila. Srdce jí bilo jako zvon, rameno od tašky pekelně bolelo a do očí jí zlátily nejen mžitky, ale i upoutávka na Woolite Black, po kterém budě vaše oblečené "opravdu černé".
Hned za mostem bydlela, takže pro zbytek cesty zvolila klidné tempo. Na ulici bylo furt liduplno - totiž liduprázdno.
Nakonec - mezi dveřmi a koncem mostu jí zase dostihl ten chlap. Byl pořádně zydýchaný a ona neviděla jiné východisko. Popadla kabelu s botami a basketbalovým míčem a pořádně mu vrazila. Jako ve zpomaleném záběru se ten podivně povědový muž překulil přes zábradlí a padal dobrých deset metrů.
Henriettě to nedalo - musela se na něj jít kouknout. Umřel nebo ne? Je mladej nebo starej? Je...
Její oči padly na tělo v nepřirozeném úhlu. Poznávala ho. Ty černé vlasy, zelené vytřeštěné oči, strniště... Byl to její táta, kterého právě zabila.