Taký hemzy

Tož, tak sem se koukala na něco, co jsem tu kdy napsala. Je to kupa blábolů a budu se hodně stydět, jestli se někdy provalí mezi víc než 2 lidi. Když to čtu, připadám si jako vysudovaná emařka bo něco takovýho... takže zamopeňme na to, co se tu psalo :-). Nechápu ani, jak to někdo mohl číst.

EMO

Červen. Konečně. Někdo by možná řekl fuj no a já asi taky, protože to znamená strašnej nápor ve škole. Test, písemka, zkoušení, test, zkoušení... střídá se to furt dokolečka. Přijdu domů a co udělám? Sednu ke kompu. A až o půlnoci si vzpomenu za sáhodlohý referáty a úkoly, který mě dneska čekaj. A tak celej rok žiju jen od víkendu k víkendu, zbylek týdne chodím jako tělo bez duše. V sobotu vylehávám, v neděli si říkám: "To už je ten víkend zase v prdeli..." a pravda, on tam je. A tak přežívám další týden. Myslím, že by mi teď víc prospělo onemocnět, vybodnout se na školu a nezkazit si ty známky, když už jsou jednou takový přijatelný.

Venku by mělo být hezky slunečno a místo toho prší a je kosa. Strašně se mi stýská po lidech, který nemůžu vidět a tak moc je chci obejmout. A nejde to. Hudba mě dohání spíš k slzám než k radosti. Jedna nálada střídá druhou - jednou se s někým bavím, podruhý ho nemůžu ani slyšet. Ostatní to tak maj asi taky, protože když se s nima chci bavit, mají mizernou náladu a naopak.

Zdá se mi, že jsem snad jedinej normální člověk na týhle planetě. Rodiče mě stíraj za takový normální věci jako je kouření, spolužáci se ke mně otáčej zády. Všem strašně záleží na známkách ve škole, na míře uklizeného pokoje, na mým zdraví, na mý fyzický aktivitě a na všem, co dělám. A když jdu náhodou ven a chcu bejt osamotě, připadá jim to divný. Vadí jim sezení u počítače nebo prostě koukání do prázdna. Vadí jim, že chcu zhubnout a jdu na to přes anorexii. Mimochodem, není to jejich tělo, takže ať mě nenutí jíst, když nechcu.

Prej jsem kakabus. Nevidím žádný potěšení ve foukání bublifuku a ani jiných bohulibých činnostech, co dělají spolužačky. Nebaví mě smát se pitomým vtípkům, nebaví mě je dělat. Nechcu se smát, když nemůžu. Nechcu se přetvařovat. Nechcu být někým jiným, něčím jiným. Jako zvířátko v zoo, který se člověk snaží předělat k obrazu svýmu. Nechcu nic. Vlastně jo. Dejte mi pokoj.

Zvláštní...?

OK, opět cosi šílenýho. Ale co můžete čekat od šílený holky, která celý dny sedí u šílenýho seriálu a věnuje mu šílený čas?

Zvláštní. V jednu chvíli máte zdraví, přátele, rodinu, vesele jedete autobusem Spojenýma státama, v uších iPod, na sobě úplně nový oblečení z výletu v New Yorku a vedle sebe veselou černošku co s váma klábosí. No a v druhou chvíli máte rodinu, přátele, iPod na dranc, oblečení taky, černošku mrtvou po svým boku a zdraví... zdraví taky není zrovna nejlepší.

Zvláštní. Při bouračce autobusu se vám může stát hodně věcí. Můžete se popálit od výbuchu, můžete si přivodit otřes mozku. Můžete mít zlomený ruce nebo nohy, můžete se pořezat. Můžete i chytnout nějakou infekci. Můžete si pošahat míchu tak, že už si nikdy nestoupnete na nohy nebo nepohnete rukou. Nebo bouchnout mozkem tak, že nebudete moct mluvit. A taky můžete umřít.

Zvláštní. Když je člověk v bezvědomí, může vnímat nějaké silné podněty. V mém případě houkání sanitky, divný hlasy, řvoucí hlasy, pláč a to, jak mi někdo šahá v jednom kuse na ruce. A pak taky nesnesitelný ticho. Pak nějaký hlasy, který prohazujou slova jako anemie, edém nebo drén. A pak zase ticho. Ticho, ticho a ticho.

Nejhorší je se probrat. Zpoza slepených očí vidíte místnost, která není zrovna krásně zařízená. Po několika vteřinách vám dojde, že jste nejspíš v nemocnici. Rozhlížíte se okolo a vídíte spoustu kapaček a podobných věcí. A pak si uvědomíte, že vám furt někdo šahal na ruce. Tak se podíváte na ruce a zjistíte, že máte ovázaný prsty. A taky zjistíte, že ty prsty jsou nějaký kratší. Lépe řečeno kratší prostředníček, prsteníček a ukazováček o poslední článek.

_____________________________________

Nevěřícně jsem koukala na svoje prsty. Pomalu jsem začala vzpomínat a všechno, co se stalo. Bouračka, mrtvá černá holka, sanitka... housle, kytara, flétna (moje jediný koníčky) - na nic z toho si už asi moc nepohraju. Ten pocit na mě dolehl jako tlaková vlna. Kdybych si to mohla uvědomit po kouskách, možná by to bylo líp stravitelný. Z očí se mi začaly řinout slzy a nekontrolovaně jsem začala vzlykat.

Několik minut mi trvalo, než jsem se uklidnila. I když mi ještě furt z očí crčelo to slaný svinstvo, už jsem aspoň neškubala rameny. Měla jsem pocit, že bych sebe vůbec neměla litovat. Co teprve ti, co zůstanou chromí nebo třeba bez nohy? Co ti, kteří bojují o život? A co teprve ta mrtvá černoška? A její rodina? Já tady bulím kvůli hrají na hudebniny a oni umírají nebo už jsou mrtví. Bylo mi hodně špatně, opět se mi před oči vrátil ten výjev umírající dívky a pozvracela jsem se.

To byl zřejmě signál pro sestřičku, která okamžitě někam zvolala a po chvíli se přiřítil doktor. Možná, že kdybych právě nezvracela nebo kdybych nepřišla o možnost dělat všechno to, co mě bavilo, zpozorovala bych, že je to vyloženě hezoun. Tmavý vlasy, světlý oči,... co všechno se může holce líbit? Otřela jsem si pusu do nemocniční košile a podívala na něj. Ptal se mě na to, co dělám, jak se cítím a spoustu dalších věcí jako třeba jak se jmenuju. Zeptala jsem se ho, jestli s těma prstama budu vůbec moct hrát na nějaký hudební nástroj. Chvíli přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. Měla jsem pocit, že se znovu pozvracím.

Po několika týdnech jsem měla ruce i všechno ostatní skoro zahojené a tak mě vypustili z nemocnice. Popravdě, s tím mladým sympatickým doktorem se to tam dalo vydržet a celkem jsme se smáli, když zkoušel psát dopis v češtině. Pořád jsem mu ukzovala, jak psát háčky a většinu slov jsem mu musela hláskovat, což zase nešlo mě. Hodně si se mnou povídal. Ale to mi prsty stejně nevrátilo a nebyla noc, kdy bych neuronila slzu pro svoje zkažený sny o hraní. Dokonce jsem ke konci zkoušela i psát, ale výsledek byl katastrofální, takže dokud se to znova nenaučím, budu asi odkázaná na klávesnici. A to, že si nezahraju na hudební nástroj bylo jistý.

Můj poslední den v nemocnici byl zakončen loučením. Ten doktor ke mě přišel a dal mi podlouhlý balíček. Jen se usmál a šel i po svých. Když jsem ho rozbalila, byla v něm foukací harmonika.

Trochu to promáznout...

Zdravím pozůstalce - ty dva, který sem chodí. Napadlo mě, že bych mohla smazat několik těch tragédských nesmyslných článků a zase něco napsat. S mazáním to bude lehký, s psaním těžší. Ale já to zkusím :-)

Otázky otázky otázky...

Jako skořápka od vajíčka, která má malinkou dírku, kterou proteklo všechno ven. Jako kniha, které někdo vytrhl poslední kapitolu. Jako rádio bez zvuku nebo televize bez obrazu. Jako deka, která studí a lednička, která nechá potraviny zhnít. Jako akvárium bez živého tvora, jako zima bez sněhu - jako léto bez sluníčka. Jako ježek bez bodlin, jako ryba bez šupin, jako zloděj, který neumí podvádět.Jako zelená krev, jako suchá voda, jako nápis bílou křídou na bílý zdi. Jako hudební nástroj, který nevydá ani tón, jako škola bez učitelů... jako holka, kterou opustil kluk. Nebo jako kluk, kterého opustila holka.

Naučit se jak umřít, jak to udělat bezbolestně, co nejrychleji a co nejšokujícím způsobem. Naučit se tomu druhému vštípit ty nejhorší výčitky svědomí.

NEBO

Naučit se, jak zapomenout. Jak začít novou kapitolu nezávisle na té předešlé. Naučit se odpouštět, omlouvat se, pochopit toho druhého. Naučit se chovat se k němu dobře, naučit se, jak se s někým takovým opět spřátelit.

???

Americký story

OK, tohle je inspirovaný jedním videem z Youtube, ale snažila jsem se to přepsat do nějaký bytelný podoby... a hlavně do češtiny. Možná trochu kýč... ne tak dobře :-).

Motorka svištěla po opuštěný silnici. Napravo nalevo jen vyprahlá tráva a občas nějakej ten keřík. Kopec se svažoval. Nikde nebyl jediný člověk kromě chlapce a dívky na motorce, která se příliš nezdravou rychlostí řítila k blízkému městu pod kopcem.
"Prosímtě zpomal!" Zařvala dívka tak, aby jí kluk zpod helmy slyšel. A on jí stajně hlasitě odpověděl: "Copak si neumíš užít rychlou jízdu?"
Chvilku nabírali ještě větší rychlost a dívka znovu zařvala: "Zpomal už! Já se bojím..." Kluk jí odpověděl: "Tak mi řekni MILUJU TĚ!!" "Miluju tě! Ale teď už prosím zpomal!!" "A teď mě obejmi."
Dívka ho obejmula a znova mu připoměla, ať zastaví. "A teď si vezmi mojí helmu..."

Druhý den v novinách:

Včera ve večerních hodinách narazil motocykl do budovy na kraji města. Dívka byla s těžkými zraněními hospitalizována v místní nemocnici, chlapec řídící motocykl byl na místě mrtvý...

Chlapec na začátku sjezdu zjistil, že mu nefungují brzdy, ale nechtěl, aby to jeho holka zjistila. Tak se pozná pravá láska.

Příběh pro něj

Pravda, nikdy jsem se s ním nebavila déle, než 5 minut. Strávila jsem s ním asi 4 dny, vůbec jsme se nepoznali a on byl o tolik starší! Ale přesto měl v sobě něco, co člověka donutilo důvěřovat mu. Zvláště teď, když jsme se zase po těch dlouhých měsících setkali. Seděla jsem stranou od ostatních, radostně tlachajících kamarádů. Přišel za mnou a zeptal se prostě: „Jsi nějaká smutná. Od tý doby, co jsem tě viděl naposledy, jsi nějak zvážněla. Já myslel, že jsi plná života a energie. Teda ještě včera jsi tak působila…“

Nechtělo se mi odpovídat hned a upřímně, tak jsem prohodila něco ve smyslu: „Jsem se tak zamyslela… není mi dobře.“ Zřejmě mu ta odpověď nestačila. Začal se dál vyptávat, co se mnou je. Ano – působil dojmem člověka, který je vrba. Kterému se můžete svěřit a on neřekne nic. „Tak se teda pohodlně usaď, bude to nadlouho,“ pobídla jsem ho a on se posadil vedle mě. Vyprávět ten příběh znova od začátku ve mně vždycky vzbudilo vzpomínky silnější, než by kdokoliv čekal – právě proto jsem to taky řekla jen málo lidem.

„Tak teda. Stalo se to asi měsíc po tom, co jsme se viděli poprvý. Šla jsem domů jinou cestou než obvykle. Cesta vedla přes most a zrovna tam jsem narazila na nějakýho chlápka. Popravdě na mě působil zlověstným dojmem, ale protože jsem si říkala, že se nebudu bát kdejakýho úchyla, kterýho potkám, tak jsem ho normálně chtěla minout. Jenže on byl fakt úchyl. Teda pedofil – ty určitě víš, co takový chlápci dělaj. Jediný, co si z toho pořádně pamatuju, bylo, že jsem se snažila strašně kopat, mlátila jsem rukama dokola a nakonec se mi asi podařilo mu vyrazit několik zubů. To se strašně naštval a mrštil se mnou po zábradlí, přes který jsem se překulila dolů. Nebyl to dlouhý pád, ale padala jsem po hlavě a do nějakýho svinstva. A od tý doby jsem měla okno.

Probudila jsem se v nemocnici, a můj táta se zrovna bavil s nějakým doktorem a neviděli na mě – byli za rohem. Ten doktor zrovna mluvil o tom, že je tu asi 50 % možnost, že ztratím zrak. Raději jsem nedala najevo, že jsem to slyšela a ani to, že jsem už vzhůru. Byla to pro mě děsná rána – něco jako kdyby mi chtěli useknout obě ruce. Když odešli, všimla jsem si kalendáře na nočním stolku – podle něj jsem byla v bezvědomí asi 3 týdny. Neříkám, že jsem vždycky snášela takovýhle zprávy – spíš naopak. Absolutně jsem se zhroutila. Vůbec jsem nepomyslela na to, že bych třeba mohla bejt těhotná a tu noc jsem prostě skočila z okna.“

Zůstal na mě vyjeveně zírat. Já jsem celou tu dobu, co jsem mluvila, koukala do země a až teď jsem si všimla, jak se tváří. Chabě jsem se pousmála. Bylo už to dávno za mnou, ale jemu to zřejmě připadalo strašné. Nadechla jsem se a pokračovala.

„Samozřejmě to dítě nepřežilo, ale já jo – díky tomu mě tady vidíš. Po probuzení jsem se cítila děsně. Vůbec jsem si nepamatovala, kde to jsem, co kdy bylo a jak se jmenuju. Bylo to pár strašných dní, kdy za mnou neustále někdo chodil a říkal: „Já jsem tvůj spolužák“ a „Já jsem tvoje máma“ a já na ně zírala a myslela si, že jim asi přeskočilo. Nakonec mě probrala jedna skladba v rádiu – taková, která se stane hitem, a potom jí lidi začnou nenávidět, protože se hraje prakticky všude. Postupně jsem si vzpomínala na všechno okolo mě.“

Neustále na mě zíral. „A to je všechno,“ dodala jsem, protože jsem se bála, že čeká, že budu pokračovat. „To zní strašně. A co tvoje oči?“ „Nevím,“ řekla jsem celkem vyrovnaně. „Jednou se prostě probudím a neuvidím. Vím, že to sní děsně, ale já jsem s tím smířená. Náhodou – když si člověk něco takovýho uvědomí, kouká pak na svět úplně jinak. Je hezčí.“ „A to taky se mnou sedíš a klábosíš takhle v klidu? I když se zejtra můžeš probudit slepá, i když už jsi mohla mít břicho jako balón a kdoví co?“ zeptal se nevěřícně. Chápala jsem ho – těch pár lidí, kterým jsem o tom řekla, se chovalo stejně.

„Víš, prvně jsem mlátila do všeho okolo sebe. Ale ten zrak může zmizet třeba až za několik let. Trápit se celou tu dobu by bylo nesmyslný. A trápit tím druhý lidi ještě víc. Rači si to nechávám pro sebe – a ty to taky prosímtě nikde nevykládej. Televize to ještě neví.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla, odešla jsem pro další flašku Coca coly a nechala ho sedět zmateného a vyděšeného mojí upřímností. Tenkrát mi bylo 14.