Životně důležitá lež

Chodili spolu! Chtěla to vykřičet do celýho světa. Ani tomu nemohla uvěřit, že získala toho největšího krasavce na škole, po kterým toužila každá holka. Několik málo přátel jí ho přálo, ale ostatní fifleny, který se ho pokoušely zbalit na každou prkotinu, v ní viděly tlustýho, hnusnýho červa, kterej si zaslouží jen rozšlápnout.

"Ehm, vnímáš?" zeptala se jí kamarádka. Byla přestávka před biologií a všichni se snažili do sebe nabiflovat co nejvíc kytiček. "Právě sem se tě ptala, jestli už s ním máš dneska něco naplánovanýho, nebo jestli bys šla se mnou do kina."

"A na co? Ještě nic nemáme," odpověděla a stále se koukala z okna na chabé jarní sluníčko. Transgenní síly jara.

"No, já nevím, co dávaj..." kamarádčina slova skoro ani nezaslechla, protože jí zamečel mobil a přišla SMS od svýho milovanýho.

"Tak promiň, už něco mám," řekla a usmála se na displej.

Další přestávku se k ní přitočila jedna z těch spolužaček, který jí ho záviděly. Vzala jí za ramena a odvedla za roh chodby, kde skoro nikdo nikdy nechodil.

"Víš, nechcu tě zranit," začala přesvědčivě lhát, "ale on je obyčejnej děvkař." Měla na tváři ustaraný výraz, ale v srdci měla potěšení z jejího vyjeveného pohledu. "Včera si se mnou dal rande a pak po mě chtěl nejen to. Já..." a jakoby se snažila nebrečet, "sem ti to jen chtěla říct, aby tě to nebolelo, kdyby ti to řekl sám. Abys na to byla... ...připravená."

Zhasl pro ní veškerej svět. Měla v sobě prázdno, který necítila už dlouho. Podívala se na displej, na kterém se spokojeně xichtila jeho fotka. Jaktože jí chtěl jen využít?
Mohlo jí to napadlout... že když lehko zbalí každou holku, že toho využije... ale ona mu věřila, tolik věřila...

Rozběhla se chodbou a brala schody nahoru po dvou, i po třech. A najednou do něj vrazila. Prvně z toho byla dost vykulená, ale pak si vzpoměla.
"Ahoj, právě sem tě hledal, chtěl sem ti něco říct," spiklenecky na ní mrknul, ale ona po něm jenom nasupeně loupla očima.
"Víš co? Rači mi nic neříkej," řekla s ledovým chladem a běžela dál nahoru. On za ní jen nevěřícně koukal. Nevěděl, co jí přelítlo přes nos a co se chystá udělat. Zato ona to věděla až moc dobře.
Vyběhla do nejvyššího patra školy, vběhla na jedinej záchodek na patře, kterej měl okno a rozvalila ho. Stoupla si na okraj a zírala dolů. Její oči se nepřítomě leskly. Udělala krok do prázdna... ...a nechala se pohltit pocitem, že všechno co jí tížilo, zůstalo nahoře v okně. Netušila, že její kamrádka jí lhala.

Na mostě

Vyšplhal se na jeden z těch vysokých amerických mostu a teď seděl na jednom z oblouků a houpal nohama dolů. Voda, která byla dobrou stovku metrů pod ním, byla klidná - takže přesnej opak mozku toho mladíka. Ten měl horu věcí: v mozku zmatek, v srdci bolest a v ruce flašku tvrdýho alkoholu.
Už ani nevěděl, kolik toho vypil, pamatoval si jen to, co se údálo před tou strašnou fackou a to, jak lezl nahoru po ledové konstrukci mostu. A chtěl toho vypít tolik, aby už ani tu facku nepamatoval. V batohu, kterej byl napůl rozervanej měl ještě několik flašek. A moc dobře věděl, že když ani to nezabere, tak že od toho tu má most a stovku metrů volnýho pádu do ledové vody, která je hluboká a při nárazu z takový vejšky taky pěkně tvrdá.
Škytl, hodil prázdnou flašku dolů na projíždějící auta a vzal si další. Seděl tam ještě tak dobrou půlhodinku, když se ozval ten tolik známý hlas.
"Proboha Richi!!" byla to jeho milovaná. Vlastně už nemilovaná - bylo složitý si to v hlavě urovnat po tolika flaškách.
"Jak ses... jak ses..." a pozvracel se. Jeho bejvalka ohrnula nos a pokračovala v jeho otázce. "...jak sem se dozvěděla, že seš tady? To ta flaška, spadla mi na auto!"
S velkou námahou se zvedl, zakolísal a podíval se jí do očí. "Nelez sem, nehodil sem to naschvál, vypadni... ...zaplatím to. A teď běž!"
"Tak hele..." už zase ten starej hlas, kterej věčně něco vyčítá - blesklo mu hlavou. "Já sem lezla jakou dobu kvůli tobě. A ty mě po půlminutě vyhodíš?!?"
"Jo asi to udělám..." řekl. Měl v sobě už tolik vodky, že si neuvědomoval, co všechno mu způsobí to, co udělá. Napřáhl ruku a vyhodil jí.

Zdánlivě nudné odpoledne

Sedím jen tak u počítače - můj oblíbenej servr s hrama zrušili, účet na travianu mi zablokovali, na mejl mi nechodilo nic víc než spamy... už nevím co dělat. Venku není teplo, ani sníh, takže je to vlastně všechno totálně nahouby.

A tak když se tak znuděně protahuju, prohlížím si ten strom, co máme naproti baráku a co na něm sedávaj ptáčci až na úplný špici. A hned za ním stojí další z osmi paneláků. A na střeše... panebože... stojí drobná postava s kapucou na hlavě a shlíží dolů.

Myslím, že jsem jedinej, kdo toho člověka na střeše vidí. Nevím co dělat, ale ve vteřině mi bleskne hlavou myšlenka a běžím ven.

Sotvaže vyrazím dveřma z paneláku, postava se zakolísá a udělá krok do prázdna. SAKRA! Běžím jak o život, běžím k místu, kde by ten chudák měl být.

Není to ubožák, je to ubožačka. Pomalu to tělo obracím na záda. Musí mi být jasný, že skok z osmipatrovýho paneláku jen tak někdo nepřežije, ale furt si nemůžu připustit, že bych měl před sebou mrtvolu.

S hrůzou se koukám do obličeje mý spolužačky. Nemůže mluvit, jen hýbe očima.

"Niki..." vydechnu překvapeně. Vím, že v týhle situaci bych měl spíš utěšovat, ale nějak nenalézám slova útěchy. Místo toho jen ze sebe vyrazím tiché: "Proč?"

Ona jen zavrtí hlavou. Až teď si začínám uvědomovat, jak blízko jsme k sobě měli. Celá ta léta, co jsme lítali z průšvihu do ředitelny a zase zpátky jsem si neuvědomil, co všechno k ní cítím. Až teď se to ke mě dovalilo, jako tsunami - v malé míře je to krásný, ale všechno naráz to působí jako katastrofa.

"Ty to zvládneš... určitě..." tak teď už ani nevím, jestli uklidňuju jí, nebo sebe. Znovu shlédnu na ty tmavě hnědé, až černé oči. Jako by říkaly "ne".

Vlna bezmoci a zklamání mě absolutně pohltila. Vím že chlapi nebrečí, ale ono to prostě nejde zadržet. Tělo, které mám zpola na klíně, začíná chladnout. Niki mi naposled věnuje ten pohled, kterým mi nic nevyčítá. Pak zavírá oči... ...naposled.

Furt dál..

Seděla na chodníku pod rozsvícenou lampou, utírala si slzy a pozorovala, jak se to bílý svinstvo nazývaný sněhem snáší k zemi. Snažila se na něj nemyslet, vždyť on jí ani nezná, ale od tý doby, co jí začal říkat ahoj, začala doufat, věřit v to, že se z toho něco vyvine. A když zjistila, že on sbalí každou holku na škole, chvíli jí dává naději a pak se na ní vybodne, furt si o něm myslela to nejlepší. A pak s ním začala sama chodit - a nejen to. Furt mu věřila, ale udělal jí to samý, nechal jí a ještě ten den už měl jinou.
"Gigi?" uslyšela za sebou ten známý hlas spolužačky, "co tu děláš?" "Heh...." začala přemýšlet, co bude nejlepší výmluva. "Čekám tu na tátu," rozhodla se nakonec, a pak projistotu ještě vytáhla mobil, dělala, že jí přišla SMS a zkonstatovala: "Á, tak von nepřijede, no tak ahoj," řekla a odešla opačným směrem, než její spolužačka.
Našla si další opuštěnou ulici a plakala dál...

Moje myšlenky

Trošku přepracovaná verze toho, co napsal spolužák. Na původních stránkách se jeho původní verze nelíbila. A mě bylo líto ji nechat jen tak ležet.

Je podzimní večer a já si najednou začínám uvědomovat, jak svůj život ničím, jak se stává bezvýznamným a že vůbec nemám důvod k životu.
Je mi 15 a uvědomuji si, že život je jak hra. Na začátku tě zaujme a dál jen čekáš, až ji dohraješ.
Cítím se bezvýznamný, neumím nic špičkově, abych uspěl, neumím něco zvláštního nebo něco, co umí málo lidí. Možná, že ze mně mluví puberta, ale nejradši bych umřel, protože život mi za nic nestojí, nejsem to já, ale moje chodící a mluvící kopie, která nic nedokáže a všechny holky, co se mi kdy jakýmsi způsobem líbily se na mě koukaly jak na idiota nebo jako na zvracejícího. S odporem. Ale nakonec jsem stejně zjistil, že ani jedna z nich za to nestála a všechny se jen věčně přetvařovaly. Takže zato jsem i rád. Kámošů ze základky jsem už měl plný zuby, teda kdyby se jim dalo říkat kámoši - spíš lidi, který mě obklopovali a kteří mě přepracovávali na jakousi jejich kopii. Stále mi nadávali, hecovali a zhazovali na mě všechny průšvihy. Tak jsem byl šťastnej, že jsem z tý devítky už vypadl.
Ale na střední se to nějak moc nezměnilo. Spolužáci absolutně na drogách a holka, která by za to stála, mi neustále říkala že dolejzám atd. Takže si za to můžu vlastně sám.

Ale poslední dílek puzzle do tý mojí úvahy bylo...

Otec přišel domů, složil kabát, znaveně sednul ke stolu, sundal brejle, hlavu skryl do dlaní a přes prsty potichu řekl: "Neprodlouží mi smlouvu v práci." Po tomto vyjádření sem se odebral do svého pokoje a šel jsem hrát na komp, protože u kompu utíkám od všech starostí reálného života. Nejradši bych skočil...

A taky že jo, tenhle život už je stejně v háji, pošlou mě na brigádu a nakonec snad ještě budu živit celou rodinu... Tak jdu k balkónu, otvírám dveře a dívám se venku sněží. Je to krásný, sídliště pod sněhovou pokrývkou vypadá tak klidně... Balkón je dost vysoko abych se zabil... Vánoce klepou na dveře...
Ne, neskočím. Táta mě potřebuje, vlastně si to i zaslouží. Takže zavírám dveře na balkón a jdu se ponořit zpět do života.

Skočím?!

Všechno listí už dávno serval vichr, co řádil všude kde mohl a kam jste se podívali, ležel sníh. I Tesco mělo žárovičky a v reklamách vykřikovalo cosi o dárcích pod stromeček. A přitom byl listopad - studený a smutný. A to ještě nemluvím o svých osobních problémech.
On, to on za to může, a kdybych mu psala dopis, všechno bych mu vyčetla, všechny maličkosti a drobnosti a sprostý slova by se ze mě sypaly v dosud neobjevených vazbách. Ty dvě slova "miluji tě" začal opakovat jako básničku, už v nich nebylo to, co dřív. Jeho úsměv, který zářil na jeho tváři vždy, když mě potkal, se změnil v úšklebek. A nakonec už mě začal ignorovat úplně, začal kouřit, brát drogy a noc co noc chodil pod most dělat graffiti. Včera už mi ale ruplo, před celou jeho partou jsem k němu přišla a vyčetla mu, jaktože mi neodepisuje na Icq, když já mu píšu téměř neustále. Odpověděl mi: "A co si o sobě jako myslíš? Kdo vůbec seš abych se s tebou musel bavit?"
Co si o sobě asi myslíš? Znělo mi to hlavou celou věčnost, ale nebrečela jsem, na to už jsem dlouho věděla, že to mezi náma nejiskří, ale skřípe. No jasně... úplně mi svitlo. Úplně na druhý straně města je most, a je známo, že na něm skončilo víc lidí, než kdekoliv jinde ve městě.
Ven jsem vyrazila téměř v devět, mamce jsem řekla, že du spát za kámoškou a tak jsem si nemusela dělat starosti, že mě bude nahánět. Sedla jsem si smutně na zábradlí, nohama houpala sem tam a oči upírala do temných vod pode mnou. Najednou mě napadlo, že mi za to vůbec nestojí. Vždycky, když mě po tom incidentu potkal to bylo stejné, já jsem brečela a on šel a dělal, že mě nevidí.
Uslyšela jsem za sebou kroky. Oni jsem se neobtěžovala otáčet se - myslela jsem si, že to bude nějaká stará seňorka a bude mi domlouvat, že když hned neslezu, zavolá policii. Nebyla to bába, ale holka tak přibližně mýho věku - jenom si sedla vedle mě a broukla: "Kluci, co?" "Jo," řekla jsem aniž bych přemejšlela nad tím, že to vlastně říkám. "Já taky," řekla a taky se zadívala do vody.
Najednou zpoza rohu vyběhl on a dost funěl. "Počkej, to nemůžeš, já ti to vysvětlím! Prosím neskákej, fakt, uvidíš, že se to spraví!!!!" To všechno ze sebe doslova vychrlil. Opatrně jsem se na zábradlí otočila a pohlédla mu do očí. "Fakt," valil ze sebe furt dál, "já nechcu abys skočila, to prostě nemůžeš, já tě miluju."
Všechno hezký s nim se mi promítlo v hlavě. Ty dny, kdy jsme společně chodili po nábřeží u moře, kdy měl ještě ty krásně rozdrbané vlasy (no teď už je měl přerostlý) a kdy se na mě smál od rána až do večera. Podal mi ruku a já jí přijala.
Naší idylku ale přerušila rána, taková tupá, ale hned bylo poznat, že vychází odspoda. Dole v řece byly vidět na hladině kola - bylo mi jasný, že ta holka se utopila.

Ale nakonec dopadlo všechno dobře, on se učil tomu všemu svinstvu odvykat a společně jsme trávili tolik času, kolik jen šlo. A když mě teď napadá, že jsem chtěla skočit....
...musela sem bejt fakt kráva.

Nejhorší zážitek z dětství

Tehdy mi bylo 8 let. Vyprávím svůj nejhorší zážitek mého života. Žila jsem šťastně: ve škole jsem patřila k těm oblíbenějším, učení byla pohádka. Kdykoliv mě něco trápilo, mamka a brácha mě vždycky podrželi. S tátou jsme nežili. Ale on je právě ten, čí zásluhou jsem se ještě nedostala na onen svět.
V osmi letech byl můj největší kamarád právě sedmnáctiletej brácha Jindra. Po zdolání základní školy zůstal doma s mamkou, protože táta od nás odešel. Bráchu potřebovala a já taky. Byl to právě on, kdo si se mnou hrál, kdykoliv se mi zachtělo, byl to on, kdo mě utěšoval, když mě v noci strašila noční můra a pomáhal mi uklízel pokojíček, když mě k tomu mamka nutila. Všechny dovednosti jako lyžovat, bruslit nebo skládat vlaštovky mě naučil právě on. A já ho za to zbožňovala.
Později začal chodit navečer ven, což bylo hrozně neobvyklé. Asi si našel partu. Jenomže z nevinného chození ven se vracel čím dál tím dýl, občas se mu povedlo odejít v osm večer a vrátil se k obědu. Zbytek dne prospal. Byla to pro mě velká změna. Většinu mého času vyplňovala televize a stavebnice LEGO. To pro mě ale ani zdaleka nebylo tak zábavné, jako když mi Jindra stavěl domky přímo na míru mým panáčkům.
Jednou mamka zase po dlouhý době šla do divadla. Už to samo o sobě bylo divný. O to divnější bylo, že Jindra zůstal doma. Seděl na posteli ve svém pokoji a zíral do neexistujících dálek. Aniž bych promluvila, posadila jsem se vedle něj. Jako kdybych cítila, že potřebuje podporu. Když jsem si prohlížela celý pokoj, Jindra začal mluvit. Ta slova ze své paměti nikdy nevymažu, ani kdybych chtěla. "Je to hrozný. Nemůžu takhle žít," řekl a já zpozorovala, že se mu v prázdných očích třpytí slzy. "Zejtra už tě neuvidím, Beruško." Podíval se na mě. V jeho očích byla bolest a láska. "Odejdu pryč, třeba se uvidíme v nebi." Po těch slovech mě objal. V tom objetí byla všechna jeho láska. Teď už mu slzy netekly, jeho oči byly zase prázdné.
"Můžeš odejít, vím, že to nesnášíš," řekl a vytáhl žiletku. Ano, já krev nesnášela, ale v tu chvíli jsem se nemohla ani pohnout. Jindra si začal nervózně zjemna přejíždět po zápěstí levé ruky. Netrvalo dlouho, a zpod kůže vytekl pramínek rudé krve. Ta skápla na koberec a rozpila se v Jindrových slzách, které protkávaly celý koberec poblíž postele. Podíval se na mě a daroval mi jeho poslední pohled. Byl pro mě varováním a já vyběhla do svého pokojíku a skočila rychle do postele.
Po této události mě umístili na psychynu, protože jsem to "prej" potřebovala. Nedlouho po tom se moje mamka předávkovala a skončila v nemocnici, kde taky umřela. A tak jsem připadla tátovi.
A proč to vyprávím?
Je mi 15. Táta mě bije a ve škole mě šikanujou, že prej jsem slaboch. Učitelé mě taky nemusí. Spolužáci jsou všichni na drogách a při vyučování stěží udrží pozornost. Život mě absolutně zklamal. Jezdím žiletkou po zápěstí levé ruky. Chcu to vlastně? Objevily se první kapičky krve. Mám dopis pro tátu v kapse. Koukám na sebe do zrcadla. Zplihlé vlasy mi víří kolem bledého obličeje. Pomalu se mě zmocňuje hrůza. Do umyvadla teče čúrek mojí krve. Už brzy se uvidím s bráchou.

S bráchou k branám smrti

Byl podzim, celkem kosa a mrholilo. Seděla jsem zády ke stěně plné graffiti a prohlížela si žiletku. Koupila jsem si jí úplně nedávno a ještě jsem s ní neměla žádný zkušenosti. V poslední době na mě rodiče hodně řvali, ve škole jsem chytla nějaký ty pětky ze zkoušení a spolužáci mi furt vyčítali, že s nima nejdu večer zahulit. K tomu jsem chytla horu pokut za ježdění na černo v MHD a rodiče mi je zaplatit nechtěli a já na to neměla. Díky tomu mi chodily samý připomínky a další pokuty. Už jsem se chtěla na ten svět vybodnout.
Můj brácha na tom byl podobně. Byl moje dvojče a tak se dalo čekat, že se nebudeme moc lišit, ale jeho ostatní brali vždycky jako "kluka", a podle měřítek všech dospělých se kluci vždycky chovají trochu hůř. A navíc - můj brácha uměl ty problémy řešit.
A tak jsem si prohlížela tu žiletku a všechno mi běhalo hlavou. Už dlouho jsem znala ty příběhy o smutných koncích holek, který se řezaly, ale neumřely. Měly spousty jizev, ale nezabily se. Měly hluboké rány od špendlíků, ale přežívaly s tím. Ale já nechcu přežívat, chcu umřít!
Vytáhla jsem si rukáv a zkoumala, kde to bude nejúčinnější. Moje myšlení náhle přerušil kdosi, kdo vyšel zpoza rohu a rukávy měl stejně vyhrnuté jako já. Byl stejně vysoký a rysy měl taky moje. V jedné ruce měl nůž a v druhé cigaretu. Brácha.
Chvíli jsme na sebe pitomě zírali a snažili se schovat "nástroje smrti" do kapsy. Neúspěšně. "Přece se nechceš podřezat!!" zeptali jsme se úplně současně jeden druhého. "Ne to nechcu," jsme si zase odpověděli.
Brácha si sedl vedle mě. Shrnul si rukávy a sundal z hlavy kapucu. Následovala jsem ho. Pak vzal nůž a zahodil do křoví. "Co to-" ale větu jsem nedořekla. "Myslel jsem, že ty seš normální," vydechl brácha. "Kdybych umřel já, rodiče ještě budou mít tebe, ale ty se zabít nemůžeš! To prostě nejde!" Zírala jsem na něj prvně beze slova, ale pak jsem vzala žiletku, rozlomila jí a taky hodila do keře. Pak jsem konečně promluvila: "A copak ty umřít můžeš? Bez tebe by byl život nic. Máš větší sílu k životu. Nech umřít mě."
"Vždyť by ses ani nezabila," odfrkl si brácha. "Ty bys to neudělala." "A ty taky ne!" zaječela jsem a vyskočila na nohy. Zírala jsem na něj jako nikdy předtím a znova se zamyslela. Co by asi rodiče dělali, kdyby se jeden z nás zabil? Nebo třeba oba? "Neumře ani jeden z nás," usoudila jsem a pomohla bráchovi na nohy.
Společně jsme se vrátili domů a jeden druhýmu prohlídli pokoj. Odstranila jsem bráchovi všechny špendlíky a on mě na oplátku všechny žiletky, co jsem schovávala pod uvolněným prknem v podlaze. Spokojeně jsem usnula. Byly asi tak 2 hodiny po půlnoci, když mě vzbudil tupý úder a huhňavé zaskučení. S tím nejhorším pocitem jsem pohlédla z okna. Byl to on - brácha - rozpláclej na chodníku.
Moc dlouho jsem neváhala. Trhnutím jsem otevřela okno a skočila do ledového počasí dohasínajícího října. Dopadla jsem bolestivě vedle bráchy. "Proč jsi to udělala?" zeptal se mě. "Chtěla jsem být s tebou," byla moje poslední bolestivá slova před smrtí.

Uvidíme se v nebi

Znali jsme se teprve krátce - asi tak pár měsíců. Ten večer byl velmi chladný a jemný sníh se poklidně snášel k zemi. Bylo krátce před půlnocí a my jsme se loučili. Samozřejmě to trvalo dýl, nezůstali jsme u jedný pusy. Naposledy jsem jí objal a ucítil tu jemnou vůni, kterou používala. Pak mi řekla ahoj a otočila se.
V tu ránu vyjelo zpoza rohu auto a na čerstvém sněhu dostalo smyk. Asi už víte co následovalo. Auto najelo na chodník, prosvištělo sotva dva metry ode mě a odhodilo ji pěkných deset metrů dál. Hlouček opilých mladíků v autě řval smíchy, okamžitě se rozjel po chodníku dál a přitom jí ještě ohodil sprškou zabahněného sněhu.
Nevěděl jsem co dřív, ale ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl a běžel k ní. Vůbec jsem jí nepoznal... Pod horou krve, která jí pomalu začínala mrznout v obličeji a kterou jsem jí setřel mým rukávem její obličej vypadal vskutku znetvořeně. Všiml jsem si, že mě celý obličej štípá a pálí a že pořádně nevidím - to byly slzy, které mi mrzly na tvářích.
Nějaká žena vyběhla z domu poblíž a volala záchranku. Vzal jsem jí do své náruče. Její zelené oči se na mě usmály (o rtech se to říct nedalo) a "přitulila" se ke mně. "Ty nemůžeš umřít..." opakoval jsem neustále dokola nahlas i ve své mysli. "Miluju tě," řekla mi chraplavým hlasem, ze kterého zněla úzkost. Dlouze jsem políbil její krvavé rty, které v zimní noci ztrácely teplotu a usmál jsem se na ní. "Brzo se uvidímě," řekla. "Uvidíme se v nebi."
Od té chvíle v noci nespím a ve dne chodím jeko tělo bez duše. Brečím téměř nonstop. Školu už jsem odepsal a kamarády taky. Nejraději se zavírám sám do sebe. Proč jsem s ní strávil tak málo? CO bylo mezi náma špatně, že jsem jí nemohl mít dýl? Když řekla "brzo se uvidíme,... uvidíme se v nebi." došlo mi, že po ní bych si asi těžko hledal novou lásku a těžko bych miloval jinou. A vlak tu jezdí téměř za rohem...