Je podzimní večer a já si najednou začínám uvědomovat, jak svůj život ničím, jak se stává bezvýznamným a že vůbec nemám důvod k životu.
Je mi 15 a uvědomuji si, že život je jak hra. Na začátku tě zaujme a dál jen čekáš, až ji dohraješ.
Cítím se bezvýznamný, neumím nic špičkově, abych uspěl, neumím něco zvláštního nebo něco, co umí málo lidí. Možná, že ze mně mluví puberta, ale nejradši bych umřel, protože život mi za nic nestojí, nejsem to já, ale moje chodící a mluvící kopie, která nic nedokáže a všechny holky, co se mi kdy jakýmsi způsobem líbily se na mě koukaly jak na idiota nebo jako na zvracejícího. S odporem. Ale nakonec jsem stejně zjistil, že ani jedna z nich za to nestála a všechny se jen věčně přetvařovaly. Takže zato jsem i rád. Kámošů ze základky jsem už měl plný zuby, teda kdyby se jim dalo říkat kámoši - spíš lidi, který mě obklopovali a kteří mě přepracovávali na jakousi jejich kopii. Stále mi nadávali, hecovali a zhazovali na mě všechny průšvihy. Tak jsem byl šťastnej, že jsem z tý devítky už vypadl.
Ale na střední se to nějak moc nezměnilo. Spolužáci absolutně na drogách a holka, která by za to stála, mi neustále říkala že dolejzám atd. Takže si za to můžu vlastně sám.
Ale poslední dílek puzzle do tý mojí úvahy bylo...
Otec přišel domů, složil kabát, znaveně sednul ke stolu, sundal brejle, hlavu skryl do dlaní a přes prsty potichu řekl: "Neprodlouží mi smlouvu v práci." Po tomto vyjádření sem se odebral do svého pokoje a šel jsem hrát na komp, protože u kompu utíkám od všech starostí reálného života. Nejradši bych skočil...
A taky že jo, tenhle život už je stejně v háji, pošlou mě na brigádu a nakonec snad ještě budu živit celou rodinu... Tak jdu k balkónu, otvírám dveře a dívám se venku sněží. Je to krásný, sídliště pod sněhovou pokrývkou vypadá tak klidně... Balkón je dost vysoko abych se zabil... Vánoce klepou na dveře...
Ne, neskočím. Táta mě potřebuje, vlastně si to i zaslouží. Takže zavírám dveře na balkón a jdu se ponořit zpět do života.
Žádné komentáře:
Okomentovat