Znali jsme se teprve krátce - asi tak pár měsíců. Ten večer byl velmi chladný a jemný sníh se poklidně snášel k zemi. Bylo krátce před půlnocí a my jsme se loučili. Samozřejmě to trvalo dýl, nezůstali jsme u jedný pusy. Naposledy jsem jí objal a ucítil tu jemnou vůni, kterou používala. Pak mi řekla ahoj a otočila se.
V tu ránu vyjelo zpoza rohu auto a na čerstvém sněhu dostalo smyk. Asi už víte co následovalo. Auto najelo na chodník, prosvištělo sotva dva metry ode mě a odhodilo ji pěkných deset metrů dál. Hlouček opilých mladíků v autě řval smíchy, okamžitě se rozjel po chodníku dál a přitom jí ještě ohodil sprškou zabahněného sněhu.
Nevěděl jsem co dřív, ale ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl a běžel k ní. Vůbec jsem jí nepoznal... Pod horou krve, která jí pomalu začínala mrznout v obličeji a kterou jsem jí setřel mým rukávem její obličej vypadal vskutku znetvořeně. Všiml jsem si, že mě celý obličej štípá a pálí a že pořádně nevidím - to byly slzy, které mi mrzly na tvářích.
Nějaká žena vyběhla z domu poblíž a volala záchranku. Vzal jsem jí do své náruče. Její zelené oči se na mě usmály (o rtech se to říct nedalo) a "přitulila" se ke mně. "Ty nemůžeš umřít..." opakoval jsem neustále dokola nahlas i ve své mysli. "Miluju tě," řekla mi chraplavým hlasem, ze kterého zněla úzkost. Dlouze jsem políbil její krvavé rty, které v zimní noci ztrácely teplotu a usmál jsem se na ní. "Brzo se uvidímě," řekla. "Uvidíme se v nebi."
Od té chvíle v noci nespím a ve dne chodím jeko tělo bez duše. Brečím téměř nonstop. Školu už jsem odepsal a kamarády taky. Nejraději se zavírám sám do sebe. Proč jsem s ní strávil tak málo? CO bylo mezi náma špatně, že jsem jí nemohl mít dýl? Když řekla "brzo se uvidíme,... uvidíme se v nebi." došlo mi, že po ní bych si asi těžko hledal novou lásku a těžko bych miloval jinou. A vlak tu jezdí téměř za rohem...
V tu ránu vyjelo zpoza rohu auto a na čerstvém sněhu dostalo smyk. Asi už víte co následovalo. Auto najelo na chodník, prosvištělo sotva dva metry ode mě a odhodilo ji pěkných deset metrů dál. Hlouček opilých mladíků v autě řval smíchy, okamžitě se rozjel po chodníku dál a přitom jí ještě ohodil sprškou zabahněného sněhu.
Nevěděl jsem co dřív, ale ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl a běžel k ní. Vůbec jsem jí nepoznal... Pod horou krve, která jí pomalu začínala mrznout v obličeji a kterou jsem jí setřel mým rukávem její obličej vypadal vskutku znetvořeně. Všiml jsem si, že mě celý obličej štípá a pálí a že pořádně nevidím - to byly slzy, které mi mrzly na tvářích.
Nějaká žena vyběhla z domu poblíž a volala záchranku. Vzal jsem jí do své náruče. Její zelené oči se na mě usmály (o rtech se to říct nedalo) a "přitulila" se ke mně. "Ty nemůžeš umřít..." opakoval jsem neustále dokola nahlas i ve své mysli. "Miluju tě," řekla mi chraplavým hlasem, ze kterého zněla úzkost. Dlouze jsem políbil její krvavé rty, které v zimní noci ztrácely teplotu a usmál jsem se na ní. "Brzo se uvidímě," řekla. "Uvidíme se v nebi."
Od té chvíle v noci nespím a ve dne chodím jeko tělo bez duše. Brečím téměř nonstop. Školu už jsem odepsal a kamarády taky. Nejraději se zavírám sám do sebe. Proč jsem s ní strávil tak málo? CO bylo mezi náma špatně, že jsem jí nemohl mít dýl? Když řekla "brzo se uvidíme,... uvidíme se v nebi." došlo mi, že po ní bych si asi těžko hledal novou lásku a těžko bych miloval jinou. A vlak tu jezdí téměř za rohem...
Žádné komentáře:
Okomentovat