Vyšplhal se na jeden z těch vysokých amerických mostu a teď seděl na jednom z oblouků a houpal nohama dolů. Voda, která byla dobrou stovku metrů pod ním, byla klidná - takže přesnej opak mozku toho mladíka. Ten měl horu věcí: v mozku zmatek, v srdci bolest a v ruce flašku tvrdýho alkoholu.
Už ani nevěděl, kolik toho vypil, pamatoval si jen to, co se údálo před tou strašnou fackou a to, jak lezl nahoru po ledové konstrukci mostu. A chtěl toho vypít tolik, aby už ani tu facku nepamatoval. V batohu, kterej byl napůl rozervanej měl ještě několik flašek. A moc dobře věděl, že když ani to nezabere, tak že od toho tu má most a stovku metrů volnýho pádu do ledové vody, která je hluboká a při nárazu z takový vejšky taky pěkně tvrdá.
Škytl, hodil prázdnou flašku dolů na projíždějící auta a vzal si další. Seděl tam ještě tak dobrou půlhodinku, když se ozval ten tolik známý hlas.
"Proboha Richi!!" byla to jeho milovaná. Vlastně už nemilovaná - bylo složitý si to v hlavě urovnat po tolika flaškách.
"Jak ses... jak ses..." a pozvracel se. Jeho bejvalka ohrnula nos a pokračovala v jeho otázce. "...jak sem se dozvěděla, že seš tady? To ta flaška, spadla mi na auto!"
S velkou námahou se zvedl, zakolísal a podíval se jí do očí. "Nelez sem, nehodil sem to naschvál, vypadni... ...zaplatím to. A teď běž!"
"Tak hele..." už zase ten starej hlas, kterej věčně něco vyčítá - blesklo mu hlavou. "Já sem lezla jakou dobu kvůli tobě. A ty mě po půlminutě vyhodíš?!?"
"Jo asi to udělám..." řekl. Měl v sobě už tolik vodky, že si neuvědomoval, co všechno mu způsobí to, co udělá. Napřáhl ruku a vyhodil jí.
Žádné komentáře:
Okomentovat