Tehdy mi bylo 8 let. Vyprávím svůj nejhorší zážitek mého života. Žila jsem šťastně: ve škole jsem patřila k těm oblíbenějším, učení byla pohádka. Kdykoliv mě něco trápilo, mamka a brácha mě vždycky podrželi. S tátou jsme nežili. Ale on je právě ten, čí zásluhou jsem se ještě nedostala na onen svět.
V osmi letech byl můj největší kamarád právě sedmnáctiletej brácha Jindra. Po zdolání základní školy zůstal doma s mamkou, protože táta od nás odešel. Bráchu potřebovala a já taky. Byl to právě on, kdo si se mnou hrál, kdykoliv se mi zachtělo, byl to on, kdo mě utěšoval, když mě v noci strašila noční můra a pomáhal mi uklízel pokojíček, když mě k tomu mamka nutila. Všechny dovednosti jako lyžovat, bruslit nebo skládat vlaštovky mě naučil právě on. A já ho za to zbožňovala.
Později začal chodit navečer ven, což bylo hrozně neobvyklé. Asi si našel partu. Jenomže z nevinného chození ven se vracel čím dál tím dýl, občas se mu povedlo odejít v osm večer a vrátil se k obědu. Zbytek dne prospal. Byla to pro mě velká změna. Většinu mého času vyplňovala televize a stavebnice LEGO. To pro mě ale ani zdaleka nebylo tak zábavné, jako když mi Jindra stavěl domky přímo na míru mým panáčkům.
Jednou mamka zase po dlouhý době šla do divadla. Už to samo o sobě bylo divný. O to divnější bylo, že Jindra zůstal doma. Seděl na posteli ve svém pokoji a zíral do neexistujících dálek. Aniž bych promluvila, posadila jsem se vedle něj. Jako kdybych cítila, že potřebuje podporu. Když jsem si prohlížela celý pokoj, Jindra začal mluvit. Ta slova ze své paměti nikdy nevymažu, ani kdybych chtěla. "Je to hrozný. Nemůžu takhle žít," řekl a já zpozorovala, že se mu v prázdných očích třpytí slzy. "Zejtra už tě neuvidím, Beruško." Podíval se na mě. V jeho očích byla bolest a láska. "Odejdu pryč, třeba se uvidíme v nebi." Po těch slovech mě objal. V tom objetí byla všechna jeho láska. Teď už mu slzy netekly, jeho oči byly zase prázdné.
"Můžeš odejít, vím, že to nesnášíš," řekl a vytáhl žiletku. Ano, já krev nesnášela, ale v tu chvíli jsem se nemohla ani pohnout. Jindra si začal nervózně zjemna přejíždět po zápěstí levé ruky. Netrvalo dlouho, a zpod kůže vytekl pramínek rudé krve. Ta skápla na koberec a rozpila se v Jindrových slzách, které protkávaly celý koberec poblíž postele. Podíval se na mě a daroval mi jeho poslední pohled. Byl pro mě varováním a já vyběhla do svého pokojíku a skočila rychle do postele.
Po této události mě umístili na psychynu, protože jsem to "prej" potřebovala. Nedlouho po tom se moje mamka předávkovala a skončila v nemocnici, kde taky umřela. A tak jsem připadla tátovi.
A proč to vyprávím?
Je mi 15. Táta mě bije a ve škole mě šikanujou, že prej jsem slaboch. Učitelé mě taky nemusí. Spolužáci jsou všichni na drogách a při vyučování stěží udrží pozornost. Život mě absolutně zklamal. Jezdím žiletkou po zápěstí levé ruky. Chcu to vlastně? Objevily se první kapičky krve. Mám dopis pro tátu v kapse. Koukám na sebe do zrcadla. Zplihlé vlasy mi víří kolem bledého obličeje. Pomalu se mě zmocňuje hrůza. Do umyvadla teče čúrek mojí krve. Už brzy se uvidím s bráchou.
Žádné komentáře:
Okomentovat