Pamatovala si na jejich první setkání úplně přesně. Byla to krajská soutěž ve zpěvu. Ona to projela hned v jednom z prvních kol, ale on byl ve finále, kde ho trumfla jakási punkerka. Jeho úžasný slaďácký hlas jí uvízl v paměti. Když si v zákulisí balila věci, přišel za ní. "Bylas dobrá, nechápu, pročs nepostoupila." "Ani zdaleka bych se nemohla rovnat s tebou," odpověděla popravdě, jak to cítila. On jí pozval do kavárny.
"Počkej," řekl když dopili Colu, vyběhl ven a vrátil se s růží. Vtiskl ji jí do ruky a usmál se. Ona jen skolpila oči a usmála se. Oba se na sebe chvíli jen tak usmívali, dokud se je servírka nezeptala, jestli už budou platit.
Na konci ulice, kde se museli rozdělit, se zastavili. Koukali se do očí a každý věděl, co chce ten druhý. Políbili se.
Jezdil za ní domů káždý víkend. Nikdy nevynechal, a když musel, jezdil i běhěm týdne.
Přihlásili se oba na stejnou školu. Chodili spolu právě rok, když nepřišel do školy. Ani jí nenapsal, ani se neomluvil. Bylo to divný, dost divný. Každou přestávku se mu snažila dovolat a nevytočilo jí, ani když dostala pětku ze zkoušení.
Na odpolední hodiny ani nešla. Bloumala městem a dokonce zašla za jeho rodiči, jestli není doma. Nebyl, rodiče tvrdili, že je ve škole. S povzdechem se koukla k oknu. Venku se schylovalo k pořádný bouři. Vzpoměla si, že když se poprvé políbili, vítr dosahoval síly orkánu. Vlasy kolem nich utvořily jakousi oponu, stěnu, která je dělila od toho nudného světa. Kde je tomu užasnýmu klukovi asi teď konec...
Odpověď přišla sama a nečekaně. Postava se mihla za oknem sotva na zlomek vteřiny a mířila k zemi.
Zaječela. A měla k tomu důvod. Vyběhla z baráku, div že se na schodech nepřerazila a vrhla se k nehybné postavě, která měla celé tělo v podivném úhlu. Otočila ho na záda a pohled do vyděšených, mrtvých očí jí opravdu vyrazil dech. Nebrečela. Nevěděla proč. A ani brečet nechtěla. Všimla si papírku, který mrtvola svírala v ruce. Pomačkaný, od krve. A otevřela ho.
Milá Pájí,
nevím co si teď o mě myslíš, nejspíš, že sem se zbláznil. Vím, že ti to bude líto, že se tohle stalo, ale já to musel udělat, protože bych nemohl žít s tím pocitem. Pocitem, že jsem tě zklamal. Ani bys o tom nemusela vědět, ale já bych se ti nemohl podívat do očí. A ztratit tě? To už bych rači udělal tohle. Tak abys věděla, co se stalo. Prostě mi spolužáci nabídli chlast, drogy a já to prostě zkusil. Teď už moc dobře vím, co to bylo za chybu, a proto tě prosím, nikdy to ani nezkoušej. Pak sem se vyspal s nějakou ženskou v baru. Až ráno jsem si uvědomil, co jsem udělal. Nejen jak sem se nadopoval, ale že jsem tě zradil. A tak sem skočil.
Mám jen jediný přání. Choď za mnou na hřbitov. Choď mě furt navštěvovat, abych se necítil sám. A nebuď smutná. Najdi si někoho jinýho a neměj výčitky. Vždyť sem to byl já, kdo udělal chybu.
Pa, moc tě miluju, Filip
Dočetla, zmačkala papír a rozhlédla se po těch lidech, co se uskupili kolem. Jeho rodiče zkroušeně objímali jeden druhýho, kolemjdoucí se vyděšeně zastavovali a kriminalisté se je snažili odehnat. Věděla, že už nikdy nezíská tak upřímnýho a čestnýho kluka.
--------------------------------------------------
Teď stojí u hrobu, kde je jeho jméno, datum přibližně před 17-ti lety a druhé datum tak rok staré. Stojí tam, v uších sluchátka a v nich ten božský hlas, který kdysi málem vyhrál krajskou soutěž ve zpěvu. A pak jí dal růži...
Žádné komentáře:
Okomentovat