Chtěla jsem napsat něco s jistým happyendem. Posuďte sami, jestli se mi to povedlo.
Seděla a tupě zírala do notebooku svojí ségry. Sama svůj neměla, samozřejmě, protože ona ho prý "nepotřebuje". No samozřejmě, rodiče maj názory jak za Karla čtvrtýho. Obrázek na ploše, kde se objímala její sestřička se svým klukem jí dráždil oči, ale zároveň se na něj musela neustále koukat. Ona sama s nikým nechodila. Nikdy. Její jediný projev čehosi trapnýho, byla na horách v sedmý třídě flaška - samozřejmě. Neví, jestli si tenkrát mysleli, že dělají něco velkýho, rozhodně to ale bylo trapný.
"Dojdi mi koupit polohrubou mouku, stejně u toho sedíš už pár hodin!" zavolala máma z kuchyně a ona se musela chtě nechtě vydat do nejbližšího supermááárketu, aby mamče koupila polohrubou.
V obchodě byla hlava na hlavě a ona, naštvaná na celej svět s balíkem mouky zacházela tak surově, že jí spadl na zem. Chtěla ho zvednout, ale předstihla jí jiná, opálená ruka. Celkem pohledný kluk se na ní usmál a řek': "Proč se tak xichtíš? Nemáš k tomu důvod! Je máj, lásky čas..."
No tak to teda scházelo, aby mi mluvil o lásce, posteskla si a chvátala k pokladně, kde si za ní bohužel ten smavý mladík zase proklestil cestu.
"Fakt, nemá to cenu se takhle mračit, zvu tě do kina," a ona jen otevřela pusu. Nikdy jí nikdo nezval do kina, natož tak náhle. "Budu tě čekat ve třičtvrtě na šest u kina. Přijď, nebo budu hrozně zklamanej..." a odběhl, aniž by mu jakkoliv odpověděla.
Co zbývalo... šla tam. Její mamka se sice divila, proč jde sama do kina, ale nic nenamítala. "Aspoň se provětráš, seš celej den zavšená u tý bedny..." - nojo, klasická slova rodičků z roku jedna dva.
Čekal na ní u kina. Neměl kytku, ani nebyl nijak převlečenej (narozdil od ní, která fakt neplánovala jít do kina v teplákách) a po příchodu jí pozdravil jednoduše "ahoj". Bylo to sice neobvyklý, ale svým způsobem dobrý.
Ani zdaleka nečeala, že jí vezme na takovej doják s happyendem. Když se dva hlavní hrdinové nakonec políbili, vzal jí za ruku. A pak už šlo vlastně všechno úplně samo. Jejich rty se střetly. Tím začala jejich láska.
Chodí spolu už rok. Když si vzpomenou, jak začínali, musejí se smát. A když si ona vzpomene, na co ten den myslela, musí se smát ještě víc. Protože najít lásku v supermarketu, kdy máte náladu pod psa a vytahaný starý tepláky, to je umění.
Žádné komentáře:
Okomentovat