Seděla u zdi baráku a hleděla na pole, který měla hned před sebou. Vločky se už 2 hodiny drze snášely všude, takže kolem sebe měla pěknou závěj. Nohy jí bolely - od křečí i od toho hnusnýho mrazu, a uvažovala že zajde dovnitř. Dovnitř tam, kde se všichni baví nad stolníma hrama, vyprávějí si vtipný příběhy, smějou se a jen čekají, až odbije půlnoc a budou moci oslavovat příchod novýho roku.
Jen jí bylo souzeno oslavit ho sama. Kdykoliv byla s nimi, toužila být sama a kdykoliv vyšla ven a pět minut se procházela, tak zase toužila po společnosti. Nakonec se rozhodla pro tohle - uzavřít se do sebe. Stejnak měla nad čím přemýšlet, měla tu potřebu urovnat si v hlavě, čeho chce v novým roce dosáhnout a proč už je taková... ...diskriminovaná. Jo. Nikdy se na ní nikdo nekoukl obdivně, nikdy pyšně, nikdy jí nikdo nepochválil... měla rači zůstat v tom pitomim děcáku.
Její nevlastní rodiče si jí vlastně vzali kvůli sázce. Byl to starší pán s ostře řezanými rysy, který přes den pracoval a přes noc chlastal. Jeho žena zase byla vysoká, mladší, sebejistá a velmi jí záleželo na vzhledu a na mínění ostatních. Na svojí adoptovanou dceru se mile koukali jen tehdy, když byli na návštěvě u psychologa, nebo když si sousedka přišla půjčit vajíčka, přitom si na půl hodiny sedla do obýváku a s celou rodinkou se bavila. To potom macecha svojí dcerku pyšně vychvalovala...
Tak proč? Proč... tu dál zůstávat? Utopená v sebelítosti se všimla štěněte, které se roztřeseně usadilo na jejím klíně. "Jak se jmenuješ?" zeptala se ačkoliv věděla, že pejsek jí neodpoví. "Hm... budu ti říkat Swan... a kde máš mámu, Swane?" Psisko se jenom přitulilo a kňučelo.
Sloupla si. Konečně měla přítele - někoho, kdo jí bude obdivovat a bude na ni pyšný. Měla už vše, co potřebovala a mohla vyrazit. Vzala Swana do náručí a vydala se sněhovou vychřicí do neznáma.
Žádné komentáře:
Okomentovat