Pravda, nikdy jsem se s ním nebavila déle, než 5 minut. Strávila jsem s ním asi 4 dny, vůbec jsme se nepoznali a on byl o tolik starší! Ale přesto měl v sobě něco, co člověka donutilo důvěřovat mu. Zvláště teď, když jsme se zase po těch dlouhých měsících setkali. Seděla jsem stranou od ostatních, radostně tlachajících kamarádů. Přišel za mnou a zeptal se prostě: „Jsi nějaká smutná. Od tý doby, co jsem tě viděl naposledy, jsi nějak zvážněla. Já myslel, že jsi plná života a energie. Teda ještě včera jsi tak působila…“
Nechtělo se mi odpovídat hned a upřímně, tak jsem prohodila něco ve smyslu: „Jsem se tak zamyslela… není mi dobře.“ Zřejmě mu ta odpověď nestačila. Začal se dál vyptávat, co se mnou je. Ano – působil dojmem člověka, který je vrba. Kterému se můžete svěřit a on neřekne nic. „Tak se teda pohodlně usaď, bude to nadlouho,“ pobídla jsem ho a on se posadil vedle mě. Vyprávět ten příběh znova od začátku ve mně vždycky vzbudilo vzpomínky silnější, než by kdokoliv čekal – právě proto jsem to taky řekla jen málo lidem.
„Tak teda. Stalo se to asi měsíc po tom, co jsme se viděli poprvý. Šla jsem domů jinou cestou než obvykle. Cesta vedla přes most a zrovna tam jsem narazila na nějakýho chlápka. Popravdě na mě působil zlověstným dojmem, ale protože jsem si říkala, že se nebudu bát kdejakýho úchyla, kterýho potkám, tak jsem ho normálně chtěla minout. Jenže on byl fakt úchyl. Teda pedofil – ty určitě víš, co takový chlápci dělaj. Jediný, co si z toho pořádně pamatuju, bylo, že jsem se snažila strašně kopat, mlátila jsem rukama dokola a nakonec se mi asi podařilo mu vyrazit několik zubů. To se strašně naštval a mrštil se mnou po zábradlí, přes který jsem se překulila dolů. Nebyl to dlouhý pád, ale padala jsem po hlavě a do nějakýho svinstva. A od tý doby jsem měla okno.
Probudila jsem se v nemocnici, a můj táta se zrovna bavil s nějakým doktorem a neviděli na mě – byli za rohem. Ten doktor zrovna mluvil o tom, že je tu asi 50 % možnost, že ztratím zrak. Raději jsem nedala najevo, že jsem to slyšela a ani to, že jsem už vzhůru. Byla to pro mě děsná rána – něco jako kdyby mi chtěli useknout obě ruce. Když odešli, všimla jsem si kalendáře na nočním stolku – podle něj jsem byla v bezvědomí asi 3 týdny. Neříkám, že jsem vždycky snášela takovýhle zprávy – spíš naopak. Absolutně jsem se zhroutila. Vůbec jsem nepomyslela na to, že bych třeba mohla bejt těhotná a tu noc jsem prostě skočila z okna.“
Zůstal na mě vyjeveně zírat. Já jsem celou tu dobu, co jsem mluvila, koukala do země a až teď jsem si všimla, jak se tváří. Chabě jsem se pousmála. Bylo už to dávno za mnou, ale jemu to zřejmě připadalo strašné. Nadechla jsem se a pokračovala.
„Samozřejmě to dítě nepřežilo, ale já jo – díky tomu mě tady vidíš. Po probuzení jsem se cítila děsně. Vůbec jsem si nepamatovala, kde to jsem, co kdy bylo a jak se jmenuju. Bylo to pár strašných dní, kdy za mnou neustále někdo chodil a říkal: „Já jsem tvůj spolužák“ a „Já jsem tvoje máma“ a já na ně zírala a myslela si, že jim asi přeskočilo. Nakonec mě probrala jedna skladba v rádiu – taková, která se stane hitem, a potom jí lidi začnou nenávidět, protože se hraje prakticky všude. Postupně jsem si vzpomínala na všechno okolo mě.“
Neustále na mě zíral. „A to je všechno,“ dodala jsem, protože jsem se bála, že čeká, že budu pokračovat. „To zní strašně. A co tvoje oči?“ „Nevím,“ řekla jsem celkem vyrovnaně. „Jednou se prostě probudím a neuvidím. Vím, že to sní děsně, ale já jsem s tím smířená. Náhodou – když si člověk něco takovýho uvědomí, kouká pak na svět úplně jinak. Je hezčí.“ „A to taky se mnou sedíš a klábosíš takhle v klidu? I když se zejtra můžeš probudit slepá, i když už jsi mohla mít břicho jako balón a kdoví co?“ zeptal se nevěřícně. Chápala jsem ho – těch pár lidí, kterým jsem o tom řekla, se chovalo stejně.
„Víš, prvně jsem mlátila do všeho okolo sebe. Ale ten zrak může zmizet třeba až za několik let. Trápit se celou tu dobu by bylo nesmyslný. A trápit tím druhý lidi ještě víc. Rači si to nechávám pro sebe – a ty to taky prosímtě nikde nevykládej. Televize to ještě neví.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla, odešla jsem pro další flašku Coca coly a nechala ho sedět zmateného a vyděšeného mojí upřímností. Tenkrát mi bylo 14.
Žádné komentáře:
Okomentovat