Zvláštní...?

OK, opět cosi šílenýho. Ale co můžete čekat od šílený holky, která celý dny sedí u šílenýho seriálu a věnuje mu šílený čas?

Zvláštní. V jednu chvíli máte zdraví, přátele, rodinu, vesele jedete autobusem Spojenýma státama, v uších iPod, na sobě úplně nový oblečení z výletu v New Yorku a vedle sebe veselou černošku co s váma klábosí. No a v druhou chvíli máte rodinu, přátele, iPod na dranc, oblečení taky, černošku mrtvou po svým boku a zdraví... zdraví taky není zrovna nejlepší.

Zvláštní. Při bouračce autobusu se vám může stát hodně věcí. Můžete se popálit od výbuchu, můžete si přivodit otřes mozku. Můžete mít zlomený ruce nebo nohy, můžete se pořezat. Můžete i chytnout nějakou infekci. Můžete si pošahat míchu tak, že už si nikdy nestoupnete na nohy nebo nepohnete rukou. Nebo bouchnout mozkem tak, že nebudete moct mluvit. A taky můžete umřít.

Zvláštní. Když je člověk v bezvědomí, může vnímat nějaké silné podněty. V mém případě houkání sanitky, divný hlasy, řvoucí hlasy, pláč a to, jak mi někdo šahá v jednom kuse na ruce. A pak taky nesnesitelný ticho. Pak nějaký hlasy, který prohazujou slova jako anemie, edém nebo drén. A pak zase ticho. Ticho, ticho a ticho.

Nejhorší je se probrat. Zpoza slepených očí vidíte místnost, která není zrovna krásně zařízená. Po několika vteřinách vám dojde, že jste nejspíš v nemocnici. Rozhlížíte se okolo a vídíte spoustu kapaček a podobných věcí. A pak si uvědomíte, že vám furt někdo šahal na ruce. Tak se podíváte na ruce a zjistíte, že máte ovázaný prsty. A taky zjistíte, že ty prsty jsou nějaký kratší. Lépe řečeno kratší prostředníček, prsteníček a ukazováček o poslední článek.

_____________________________________

Nevěřícně jsem koukala na svoje prsty. Pomalu jsem začala vzpomínat a všechno, co se stalo. Bouračka, mrtvá černá holka, sanitka... housle, kytara, flétna (moje jediný koníčky) - na nic z toho si už asi moc nepohraju. Ten pocit na mě dolehl jako tlaková vlna. Kdybych si to mohla uvědomit po kouskách, možná by to bylo líp stravitelný. Z očí se mi začaly řinout slzy a nekontrolovaně jsem začala vzlykat.

Několik minut mi trvalo, než jsem se uklidnila. I když mi ještě furt z očí crčelo to slaný svinstvo, už jsem aspoň neškubala rameny. Měla jsem pocit, že bych sebe vůbec neměla litovat. Co teprve ti, co zůstanou chromí nebo třeba bez nohy? Co ti, kteří bojují o život? A co teprve ta mrtvá černoška? A její rodina? Já tady bulím kvůli hrají na hudebniny a oni umírají nebo už jsou mrtví. Bylo mi hodně špatně, opět se mi před oči vrátil ten výjev umírající dívky a pozvracela jsem se.

To byl zřejmě signál pro sestřičku, která okamžitě někam zvolala a po chvíli se přiřítil doktor. Možná, že kdybych právě nezvracela nebo kdybych nepřišla o možnost dělat všechno to, co mě bavilo, zpozorovala bych, že je to vyloženě hezoun. Tmavý vlasy, světlý oči,... co všechno se může holce líbit? Otřela jsem si pusu do nemocniční košile a podívala na něj. Ptal se mě na to, co dělám, jak se cítím a spoustu dalších věcí jako třeba jak se jmenuju. Zeptala jsem se ho, jestli s těma prstama budu vůbec moct hrát na nějaký hudební nástroj. Chvíli přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. Měla jsem pocit, že se znovu pozvracím.

Po několika týdnech jsem měla ruce i všechno ostatní skoro zahojené a tak mě vypustili z nemocnice. Popravdě, s tím mladým sympatickým doktorem se to tam dalo vydržet a celkem jsme se smáli, když zkoušel psát dopis v češtině. Pořád jsem mu ukzovala, jak psát háčky a většinu slov jsem mu musela hláskovat, což zase nešlo mě. Hodně si se mnou povídal. Ale to mi prsty stejně nevrátilo a nebyla noc, kdy bych neuronila slzu pro svoje zkažený sny o hraní. Dokonce jsem ke konci zkoušela i psát, ale výsledek byl katastrofální, takže dokud se to znova nenaučím, budu asi odkázaná na klávesnici. A to, že si nezahraju na hudební nástroj bylo jistý.

Můj poslední den v nemocnici byl zakončen loučením. Ten doktor ke mě přišel a dal mi podlouhlý balíček. Jen se usmál a šel i po svých. Když jsem ho rozbalila, byla v něm foukací harmonika.